Na konci hry si udělejte krátkou rekapitulaci. Co fungovalo, co vás zd…

Každá hra stojí na rekvizitách. Nemusí jít o drahé kupované předměty. Většina toho, co děti při hře potřebují, se dá vyrobit z věcí, které doma stejně skončí v koši. Rozdíl mezi rekvizitou z odpadu a výtvarnou potřebou je v trvanlivosti a v tom, jak dlouho vydrží hrubé zacházení. Následujících dvanáct nápadů vychází z běžně dostupných materiálů: karton, PET lahve, víčka, staré tričko, kolíky, provázek, noviny, alobal.

Jak listy zpevnit, aby se nerozlepi

Desková hra v malém bytě neznamená, že musíte obývák obětovat herně. Rozhoduje o tom, kolik toho skutečně hrajete a jak rychle jste schopni prostor vrátit do běžného stavu. Nejčastější chyba je kupovat velké krabice s figurkami a obřím plánem, i když hrajete dvakrát do roka. Zkuste si nejdřív měsíc zapisovat, co jste opravdu vytáhli na stůl. Pak teprve řešte, kam s tím.

Na konci hry si udělejte krátkou rekapitulaci. Co fungovalo, co vás zdrželo a co byste příště udělali jinak? Zapište si to, dokud si pamatujete detaily. Příprava na bojovku ve tmě není o strachu, ale o rutině, kterou si vytvoříte předem. Když budete vědět, co máte v kapsách, kudy jdete a jak spolu mluvíte, tma přestane být nepřítelem a stane se jen dalším faktorem, se kterým umíte pracovat.

Hry, které ve dvou opravdu fungují První možností je tenis nebo badminton bez sítě – jen si přehazujete míček a snažíte se udržet výměnu. Počítejte, kolik úderů zvládnete za sebou. Jakmile jich dáte dvacet, přidejte pravidlo, že se z místa. Tím se zlepší kontrola a cit pro míč. Druhou variantou je nohejbal ve dvojici: jeden stojí u sítě, druhý na druhé straně, a hraje se na tři doteky. Pokud jste na malém prostoru, hrajte jen na jeden dotek a střídejte strany po pěti výměnách.

Nejdřív si určete, co vlastně chcete vyrovnávat. U míčových her je klíčová kombinace rychlosti, techniky a ochoty přihrávat. U štafet rozhoduje spíš vytrvalost a schopnost spolupracovat. Pokud děti neznáte, nechte je na začátku dvě minuty hrát volně a sledujte, kdo se zapojuje a kdo stojí stranou. Podle toho sestavte pořadí od nejsilnějšího po nejslabšího a teprve pak rozdělujte.

Rozdělení dětí do týmů vypadá jako banalita, ale právě tady vzniká většina sporů, které hru ukončí dřív, než pořádně začne. Nejčastější chyba je rozdělovat podle toho, kdo je s kým kamarád, nebo nechat děti, ať si vyberou samy. Vzniknou dva extrémně nevyrovnané týmy, slabší prohrává 0:7 a do pěti minut se nikomu nechce pokračovat. Řešení není složité, jen se musí dodržet několik zásad ještě před prvním hvizdem.

Na závěr si hlídejte čas. Dlouhé rozdělování děti unaví a nadšení opadne. Celý proces by měl trvat dvě až tři minuty, ne deset. Když se to podaří, hra běží od první minuty a nikdo neřeší, kdo s kým hrál. Právě v tom je rozdíl mezi večerem, na který se vzpomíná, a večerem, který skončil dřív, než začal.

Vyhněte se tomu, aby týmy sestavovali sami kapitáni, které si děti zvolí. Vzniká tlak na oblíbenost a poslední vybraný zažíúložné prostory v malém bytěá nepříjemnou chvíli před celou skupinou. Stejně tak nefunguje rozdělení podle triček nebo podle toho, kdo stojí blíž. Náhodné losování je fér, ale nevyrovnané — a právě nevyrovnanost hru zabíjí nejčastěji.

Rozdělení dělejte střídavě, ne nahodile Osvědčený postup je takzvaný had: seřaďte děti podle schopností, prvního dejte do týmu A, druhého do B, třetího do B, čtvrtého do A, pátého do A a tak dál. Týmy tak zůstanou dlouhodobě vyrovnané a nikdo nemá pocit, že byl odstrčen. U většího počtu dětí pracujte ve dvou kolech — nejdřív rozdělte na dvě poloviny, pak každou zvlášť. Počet hráčů v týmu musí být stejný; pokud je lichý, určete jednoho střídajícího, který se po pár minutách vymění s někým jiným.

Jakmile jsou týmy hotové, řekněte nahlas, podle čeho jste je sestavili. Děti potřebují vědět, že to není náhoda ani trest. Pokud se někdo cítí poškozený, vysvětlete mu, že příště bude v jiném týmu. A hlavně: pravidla hry musí být jasná ještě před rozdělením. Když se začne diskutovat o gólech nebo o velikosti hřiště až po prvním útoku, hra se rozpadne dřív než rozdělení týmů.

Základem je vybrat místo. Pro dvě osoby stačí menší hřiště, dvorek, parková plocha nebo i delší chodba. Rozměry přizpůsobte tomu, co chcete hrát. U prostorově náročnějších her platí, že čím menší prostor, tím kratší vzdálenosti a tím víc práce s míčem. Typická chyba začátečníků je hrát na velkém hřišti ve dvou – pak jen běhají a hra ztrácí plynulost.

Na míčové hry nepotřebujete plný tým. Stačí dva lidé, jeden míč a trocha prostoru. Většina lidí si pod míčovými hrami představí fotbal nebo basketbal, kde je potřeba skupina. Jenže existuje řada variant, které fungují i v páru. Jde hlavně o to zvolit hru, kde se dva hráči navzájem nezablokují a mají dostatek příležitostí se zapojit.