Hřib kříšť versus satan: rozdíl, který rozhoduje o zdraví

Typická chyba je určovat houbu podle jediné fotografie v telefonu. Fotky zkreslují barvy, neukazují bázi třeně a často zachycují plodnici z jednoho úhlu. Stejně chybné je spoléhat na to, že „tuhle houbu tady sbíral dědeček". Místo sběru nic neznamená, protože podhoubí se může v průběhu let změnit a na stejné lokalitě rostou druhy, které si jsou podobné jen na první pohled. Další častá chyba je ochutnávání syrové houby „na jazyk" — i malé množství jedovaté látky může způsobit vážné potíže, a to i když ji hned vyplivneš.

Po usušení nech houby vychladnout a teprve pak je přendej do sklenic nebo papírových sáčků. Sklenice naplň do tří čtvrtin, uzavři a první dva dny kontroluj, zda se neobjevila vlhkost na stěnách. Pokud ano, vrať houby do sušičky. Skladuj je na tmavém, suchém a chladném místě. Takto usušené houby vydrží i několik let a při vaření je stačí namočit do teplé vody nebo mléka.

Hřib kříšť, lidově nazývaný modrák, patří k nejoblíbenějším houbám českých lesů. Jeho modrající dužnina a hnědý klobouk lákají houbaře od června do října. Jenže na stejných místech roste i hřib satan, který je za syrova jedovatý a při nedostatečné tepelné úpravě způsobuje těžké zažívací potíže. Záměna není okrajová záležitost — stává se i zkušeným houbařům, kteří spoléhají na barvu klobouku a zapomenou zkontrolovat spodní stranu.

Klobouk je v mládí polokulovitý, později plošší, barvy od světle hnědé po tmavě kaštanovou, nikdy není slizký ani sametový. Rourky pod kloboukem jsou v mládí bílé, později žlutozelené, Barvy Stěn do obýváku na rozdíl od žlučníku (Tylopilus felleus), který má rourky narůžovělé a síťku na noze tmavou. Hořčák je nejčastější záměna a stačí ho ochutnat špičkou jazyka – je výrazně hořký. Další znak: hřib smrkový má na horní části nohy jemnou bílou síťku, která se nerozpadá.

Pokud máte sebemenší pochybnost, houbu nejezte. Nejlepší ochranou je sbírat jen druhy, které bezpečně poznáte, a to včetně všech znaků na celé plodnici. Nikdy nespoléhejte na to, že houba „voní dobře" nebo že ji zná soused. Muchomůrka bílá nemá výraznou vůni, a když ji někdo zamění, většinou si toho všimne až po konzumaci. Při podezření na otravu nečekejte na příznaky a okamžitě volejte záchranku. Vezměte s sebou zbytek jídla nebo houby, které pomohou lékařům určit druh.

Největší chybou je určovat houbu podle jednoho znaku. Klobouk může být vybledlý, třeň poškozený a výtrusy se vysypou jen zčásti. Vždy kombinujte alespoň tři znaky: celkový tvar, barvu výtrusů a reakci dužniny na vzduchu. Pokud si nejste jisti, houbu nechte v lese. Nikdy ji neochutnávejte, ani špičkou jazyka – i malé množství toxinu může způsobit vážné potíže. Sbírejte jen houby, které bezpečně poznáte, a ostatní si jen prohlédněte.

Typická chyba je ochutnávání syrové houby. Jed muchomůrky bílé, amanitin, se neprojeví okamžitě. První příznaky přicházejí až za šest až dvanáct hodin po jídle: nevolnost, prudké zvracení, bolesti břicha a průjem. Po nich následuje zdánlivé zlepšení, které trvá jeden až dva dny. V této fázi mnozí lidé nevyhledají pomoc, protože si myslí, že už je po byt v panelákušem. Opak je pravdou – právě tehdy začíná selhávat játra a ledviny.

Muchomůrka bílá, latinsky Amanita virosa, patří spolu s muchomůrkou zelenou a jarní k nejnebezpečnějším houbám Evropy. Roste v jehličnatých i listnatých lesích, často na kyselých půdách, od června do října. Mnozí houbaři ji zamění za jedlé druhy, protože si nevšimnou drobných, ale zásadních znaků. Právě záměna s běžně sbíranými houbami je důvod, proč i lidé s dlouholetou praxí skončí na jednotce intenzivní péče.

Jak si při sběru nepodepsat rozsudek smrti Než houbu vezmete do košíku, vždy ji celou vyjměte i s bází třeně. Opatrně odhrňte mech a listí, abyste viděli, zda třeň vyrůstá z pochvy. Pokud pochvu najdete, houbu nechte na místě, i kdyby vypadala jako žampion nebo pečárka. Dalším krokem je kontrola lupenů: muchomůrka bílá je má vždy čistě bílé a volné, kdežto jedlé druhy mají lupeny růžové, hnědé nebo šedé. Záměna s mladou pečárkou je častá, protože obě mají bílý klobouk i třeň. Pečárka však nikdy nemá pochvu a její lupeny časem tmavnou.

Smrtelná dávka amanitinu je přibližně 0,1 miligramu na kilogram tělesné hmotnosti, což odpovídá zhruba polovině jedné plodnice u dospělého člověka. U dětí stačí mnohem méně. Proto je muchomůrka bílá smrtelně nebezpečná i v malém množství. Jediná spolehlivá ochrana je dokonalá znalost znaků a ochota houbu vyhodit, když si nejste jisti. Raději přijdete o úlovek než o zdraví.

If you liked this short article and you would certainly like to obtain more facts relating to pokračovat ve čtení kindly go to the site.