Co se stane, když na deseti metrech rozjedeš štafetu

Praktické hry, které na deseti metrech fungují: klasická štafeta s obíháním mety, slalom mezi kužely, štafeta pozadu, štafeta s míčem mezi koleny, skákání po jedné noze, přenášení předmětu na lžíci, štafeta dvojic spojených za ruce, podlézání překážky, házení a běh pro míček, a štafeta, kde se družstvo nesmí rozejít. Každou hru vysvětli jednou větou a ukaž. Dlouhé povídání děti přestanou vnímat.

Základem je vymezit dráhu. Deset metrů stačí na dvě mety vzdálené od sebe, přičemž start a cíl jsou na stejné straně. Vyznač je kužely, lahvemi nebo křídou. Šířku rozděl na dva až čtyři pruhy podle počtu družstev. Typická chyba: příliš úzké pruhy. Děti se při předávce tlačí, padají a štafeta se rozpadá. Raději méně týmů a širší pruhy než naopak.

Nakonec mysli na bezpečnost. Povrch musí být rovný a bez kamení, mety měkké. Nikdy nepouštěj dvě družstva proti sobě v úzkém prostoru. Pokud se děti srazí, okamžitě hru zastav a zkontroluj, jestli jsou v pořádku. Deset metrů je málo na to, aby se dalo uhýbat. Právě proto se na tak malé ploše vyplatí pravidla nastavit přísněji než na velkém hřišti.

Pantomima vypadá jednoduše: žádná slova, jen tělo. Právě proto funguje u dětí od předškolního věku až po puberťáky. Vedoucí i rodiče ji ale často přecení v tom, kolik toho děti zvládnou najednou. Nejde o herecký výkon, jde o hru s jasným zadáním. Než začnete, více zde domluvte si dvě pravidla: nikdo nemluví a nikdo se nesměje druhému za to, že mu to nejde. Smích je v pořádku, posměch ne.

Hlídej počet kol. Na deseti metrech je kolo otázkou několika sekund, takže děti chtějí běžet pořád. Po pěti až šesti kolech přichází únava a s ní i zbytečné pády. Střídej disciplíny, aby se zapojily i děti, které nejsou nejrychlejší. Kdo jen sedí a čeká, začne zlobit. Rozděl družstva tak, aby byla vyrovnaná, jinak poslední tým ztratí motivaci a štafeta se změní v nudu.

Hra, která nutí rozhodovat se v pohybu Rozmístěte papírové kusy po místnosti tak, aby byly vidět, ale ne ležely všechny na jedné hromadě. Jeden hráč stojí uprostřed a má za úkol co nejrychleji posbírat předem určený počet kusů – třeba deset – a donést je na jedno místo. Druhý hráč mu přitom říká, který kus si má vzít: podle barvy, podle tvaru nebo podle toho, co je na něm vidět. Papír se ale nesmí zvedat dvakrát, takže se musí rozhodovat okamžitě. Kdo si splete kus nebo ho upustí, vrací ho zpět. Tím se trénuje nejen rychlost běhu, ale hlavně přepínání pozornosti mezi pohybem a pokynem.

Klacky berte jen ze země, nikdy je neulomíte z rostoucího stromu. Suché dřevo bez kůry se špatně loupe a drolí se, proto sáhněte po kusech, které jsou pevné a nemají plíseň. Šišky sbírejte suché, jinak doma zplesniví. Kamínky vybírejte hladké, bez ostrých hran, které by při hře zranily ruce. Po každém sběru si umyjte ruce, zvlášť po kontaktu s mechem a trouchnivým dřevem, kde bývají plísně a bakterie.

Základ je jednoduchý. Vezměte dvě až tři dvojlisty novin, rozložte je na plochu a natrhejte na nepravidelné kusy o velikosti dlaně. Nemusí být stejné – naopak, čím různorodější tvary, tím lépe. Důležité je, aby papír zůstal suchý a ne příliš silný. Lesklé barevné přílohy kloužou víc než šedý zpravodajský papír, takže na začátek berte raději obyčejné černobílé stránky. Připravte jich asi třicet až padesát, ale mějte po ruce další, protože se rychle spotřebují.

Vodní hry také nesnášejí horko bez stínu. Voda se v nádobách rychle ohřeje a může být nepříjemně teplá, navíc se v ní množí bakterie. Postavte hru nábytek na míru místo, kde je alespoň část dne stín, a vodu vyměňujte, jakmile začne být zakalená. Nepřidávejte do ní zbytky jídla ani písek – to je typická chyba, po které voda zapáchá a musí se vylít bez užitku.

Na závěr platí, že méně je více. Radši kratší scéna, kterou všichni pochopí, než dlouhá, ve které se ztratí pointa. Vždycky mějte připravenou záložní aktivitu pro děti, které se stydí. Můžou dělat zvukaře nebo rozhodčího. A když se něco nepovede, ukončete hru včas, dokud se děti smějí. Vyčerpaná pantomima končí pláčem, ne potleskem.

Deset metrů je méně, než si většina lidí myslí. Na délku se do nich vejde sotva tři kroky dospělého člověka. Přesto se na takové ploše dá odehrát štafeta, která udrží partu dětí v pohybu půl hodiny. Rozhoduje ne prostor, ale organizace. Když ji podceníš, vznikne zmatek, děti se srazí a přestanou poslouchat. Když ji zvládneš, odcházejí unavené a spokojené.

Pro trénink postřehu se osvědčuje varianta, kdy se papíry postupně přemisťují. Třetí osoba je během hry nenápadně posouvá, takže se mění jejich poloha. Hráč, který si zapamatoval, kde co leželo, musí plánovat znovu. Tím se zvyšuje nárok na rychlé vyhodnocení situace. Pozor ale na přehnané tempo: pokud se papíry hýbou příliš, hra se stane nefér a přestane bavit. Zvedněte obtížnost vždy až ve chvíli, kdy předchozí úroveň zvládáte bez chyb.

If you loved this posting and you would like to get a lot more data about bookmarkingcentrals.com kindly go to our web page.