Chyba nejčastější chyba při orientační hře s buzolou pro děti

Jak nastavit pravidla, která děti skutečně dodrží Pravidla musí být krátká a kontrolovatelná. Děti dostanou buzolu, záznamový list a mapu s vyznačenými body. Na každém bodě opíší kód nebo odpoví na jednoduchou otázku. Zakázané je rozdělovat se – skupina se pohybuje společně, jinak se výsledek neuznává. Čas se měří od startu do návratu, ale do výsledku se započítává i chyba v azimutu nad deset stupňů. Právě tohle je místo, kde většina organizátorů selže: buď trestají příliš, nebo vůbec. Dítě, které ví, že za špatný směr přijde o body, začne buzolu opravdu používat.

If you loved this short article and you would such as to receive additional information regarding osvětlení v obýváku kindly see the web-page. Pro dva a více dětí se hodí hry s pravidly na krátkém úseku. Například „na krále": jeden stojí na konci chodby, ostatní se ho snaží obejít, ale nesmí se ho dotknout. Délka chodby tady není nevýhoda – naopak nutí děti přemýšlet, kudy projít. U předškoláků zkraťte vzdálenost a povolte dotyk ramenem. U starších přidejte pravidlo, že se nesmí mluvit, což hru prodlouží a ztiší.

Hotové pexeso nechte dva dny volně ležet, aby lak zcela vytvrdl. Teprve pak ho zabalte do plátěného sáčku. Skladujte v suchu, mimo přímé slunce. Pokud karty navlhnou, stačí je znovu přelakovat a znovu zatížit. S tímto postupem vydrží nejen jedno odpoledne, ale celou řadu herních odpolední.

Nakonec se ptejte dětí, co je na hře bavilo a co ne. Odpovědi bývají překvapivě konkrétní a často ukážou, že problém není v délce, ale v nějakém detailu, který dospělý přehlédne. Když dítě řekne „nebaví mě čekat, než na mě přijde řada", máte řešení hned. Když řekne „je to moc těžké", uberte obtížnost. Cílem není odehrát celou hru, ale udržet chuť si ji zahrát znovu.

Než začnete, ujasněte si, co od hry chcete. Jde vám o zábavu s dětmi, o trénink komunikace v týmu, nebo o večer s přáteli bez napětí? Podle toho vybírejte. U kooperativních her platí, že čím menší skupina, tím snadněji se domluvíte. Pro začátek je ideální trojice až čtveřice. Větší počet hráčů znamená více názorů a pomalejší rozhodování, což může vést k tomu, že se ti tišší přestanou zapojovat.

Na trati rozmístěte jednoho dospělého jako „záchytný bod" zhruba v polovině. Nemá dětem radit, jen sleduje, jestli se skupina nerozpadla nebo nešla úplně mimo. Pokud se některá skupina ztratí, zavolá a vyrazíte jí naproti – ale až po deseti minutách čekání, ne hned. Děti se potřebují naučit zorientovat samy. Buzola je nástroj, ne berlička.

Ještě než vůbec vytáhnete buzoly, projděte si trasu pěšky. Ne na mapě, Rekonstrukce koupelny krok za krokem ale fyzicky. Potřebujete vědět, kde jsou křižovatky, kde se cesta rozpadá, kde je plot nebo potok, který děti mohou splést. Vyznačte si šest až osm kontrolních bodů, žádné dlouhé pochody. Pro osmi až desetileté dítě je ideální okruh, který zvládne za čtyřicet až padesát minut chůze. Ke každému bodu napište jednoznačný popis – ne „u velkého stromu", ale „u dubu s modrou značkou na kmeni". Dvojznačné body jsou nejčastější důvod, proč skupiny bloudí.

Pozor také na takzvané alfa hráče. Jsou to lidé, kteří chtějí mít všechno pod kontrolou a ostatním říkají, co mají dělat. V kooperativní hře je jejich přístup kontraproduktivní. Řešením je střídání vedoucí role po každém kole. Každý tak zažije, jaké to je rozhodovat, a zároveň se učí naslouchat. Pokud někdo i přesto skáče do řeči, stačí ho zdvořile zastavit větou: „Počkej, teď je na řadě Petr."

U úzkých chodeb platí, že méně je více. Vyhněte se míčům, které se odrážejí nepředvídatelně, a těžkým předmětům, které při pádu rozbijí, co jim stojí v cestě. Papírová koule, lehká látka nebo vlastní tělo stačí. Také pozor na ponožky na hladké podlaze – kloužou víc, než se zdá, a právě na konci chodby, kde se nejvíc brzdí, to bolí. Bosá noha nebo obuv s měkkou podrážkou je jistota.

Po návratu si sedněte a projděte trasy společně. Ukažte na mapě, kde kdo udělal chybu a proč. Nehodnoťte, kdo byl nejrychlejší, ale kdo nejlépe četl terén. Právě tady se hra mění v dovednost, kterou si děti odnesou. Pokud na konci nedokážete říct, kde přesně vznikla odchylka, byla to jen soutěž v běhu, ne orientační hra.

Jak hrát, aby se nikdo necítil jako vedlejší Klíčové je nastavit pravidla už před prvním tahem. Domluvte se, že každý dostane prostor promluvit, než se rozhodne. Typická chyba je, že jeden hráč převezme velení a ostatní jen přikyvují. Tomu se dá předejít tak, že si role rozdělíte předem – někdo hlídá čas, někdo zdroje, někdo mapu. Další častou chybou je hrát potichu. Kooperativní hra není o hádání myšlenek, ale o otevřené komunikaci. Pokud někdo mlčí, zeptejte se ho přímo, co si myslí.