Bodování, které tiše ničí táborovou hru

Nakonec si dejte pozor na přehnanou složitost. Systém, kde se body násobí koeficienty podle typu aktivity, dne v týdnu a nálady vedoucího, nikdo nepochopí. Držte se jednoduchého pravidla: za běžnou aktivitu maximálně tři body pro hlídku, za výjimečný výkon pět. Zapište je do tabulky, kterou zvládne přečíst i devítileté dítě. Jednoduchost není slabost — je to podmínka, aby bodování vydrželo celý tábor a nikdo kvůli němu neztratil chuť hrát.

Pro rodiče je pantomima rychlá aktivita na deset minut před spaním nebo při čekání. Nechte dítě hádat, co předvádíte, a pak ať předvádí ono. Nepoužívejte rekvizity, stačí tělo a prostor. Pokud dítě nechce hrát, nechte ho nejdřív jen hádat. Nátlakem se pantomima změní v povinnost. A pamatujte: méně slov, více pohybu. Právě v tom je její síla.

Základ je rozdělit body na dvě části. První část tvoří průběžné bodování za běžné aktivity — hlídky, úklid, docházku, pomoc ostatním. Druhá část je závěrečná hra, která by měla mít váhu maximálně jedné třetiny celkového součtu. Když poslední hra rozhodne o všem, předchozí snažení ztrácí smysl a děti to rychle pochopí. Naopak když je závěrečná hra bez vlivu, poslední den se nikomu nechce nic dělat.

Od pěti do sedmi let děti zvládnou dvojice a krátké příběhy. Rozdělte je do dvojic a zadejte situaci: ráno vstáváš a hledáš ponožku. Jeden hraje, druhý hádá. Po dvou minutách se vymění. Pravidlo je, že se nesmí mluvit ani šeptat. Pokud někdo promluví, dvojice ztrácí bod, ale ne konec hry – jen se posune na další stanoviště. U této věkové skupiny se osvědčilo střídat hru s krátkou reflexí: Co bylo nejtěžší? Jak jsi ukázal, že se zlobíš? Děti potřebují pojmenovat, co dělaly, aby si pohyb spojily s emocí.

If you have any inquiries regarding where and ways to make use of http://Bookmarkingcentrals.Com/user/chiclaude349/History/, you could call us at our page. Chodba a malý byt mají jedno společné: málo místa a hodně překážek. Děti přesto potřebují pohyb a hru, jinak si začnou vymýšlet činnosti, které skončí rozbitou vázou nebo pláčem. Řešení není nakoupit hračky, ale upravit prostor a pravidla tak, aby se dal uklidit během minuty a nic se nerozbilo.

Druhá častá chyba je tajné bodování. Vedoucí si píše body do sešitu a děti je vidí jednou za dva dny. To je zabiják chuti. Body musí být vidět neustále — na tabuli, na velkém papíře v jídelně nebo na kartičkách u jednotlivých hlídek. Aktualizujte je alespoň jednou denně, ideálně večer po programu. Když se body objeví až na konci tábora, nikdo nemá šanci reagovat a hra ztrácí napětí.

Téma volte takové, které děti znají a umí si ho představit. Výprava do lesa, oprava vesmírné lodi, péče o zvířata, cesta po mapě. Vyhněte se příliš širokému záběru – hra o celém světě se nedá dohrát. Osvědčuje se omezit ji na jedno místo a jednu činnost. Když děti řeknou, že chtějí hru o dinosaurech, ptejte se dál: co v ní budou dělat? Utíkat, krmit je, nebo je hledat? Odpověď určí, jestli půjde o závod, sbírání, nebo spolupráci.

Bodování úložné prostory v malém bytě táborové hře vypadá jednoduše: nastavíš body, zapíšeš je a na konci vyhlásíš vítěze. Právě tady ale vzniká nejvíc problémů. Špatně nastavené bodování dokáže během pár dní rozhodit atmosféru víc než deštivé počasí. Nejde o to, aby všichni dostali stejně, ale aby nikdo neměl pocit, že hra skončila dřív, než začala.

Body za snahu, ne jen za vítězství Do průběžného bodování patří i takzvané malé body. Třeba za dodržení večerky, za to, že hlídka nemá nikoho, kdo by se stranil, nebo za pomoc při přípravě programu. Tyto body přidělujte okamžitě a veřejně. Dítě, které nikdy nevyhraje závod, ale třikrát pomohlo s nádobím, potřebuje vidět, že jeho činnost má hodnotu. Pozor na opačný extrém: body za každou maličkost vedou k tomu, že si děti začnou počítat i to, kolikrát si došly na záchod.

Typická chyba je odečítání bodů za nekázeň. Trestat ztrátou bodů, které hlídka pracně získala, vyvolává vztek a hádky uvnitř týmu. Mnohem lepší je místo odečtu prostě body nepřidělit. Pokud už musíte řešit kázeň, dělejte to mimo bodování — třeba individuálním rozhovorem nebo omezením volna. Body mají motivovat, ne trestat.

Častou chybou je nechat rozdělení na samotných účastnících. Dospělí si často poradí, ale u dětí to končí tak, že poslední dva zůstanou stát a nikdo je nechce. Vedoucí by měl mít poslední slovo a nést za něj odpovědnost. Když se někdo ozve, že je to nespravedlivé, stačí klidně zopakovat kritérium, které jste použili. Nepřesvědčujte a neobhajujte se do nekonečna – čím víc se vysvětluje, tím víc to vypadá, že něco skrýváte.

Prvním krokem je zvolit, co je pro danou aktivitu rozhodující. Někdy je to stejný počet členů, jindy vyvážené dovednosti, jindy věk nebo zkušenost. Pokud kritérium řeknete nahlas ještě před rozdělováním, zmizí polovina dohadů. Typická chyba je měnit pravidla v průběhu – když se jeden tým zdá slabší, vedoucí ho začne „doplňovat" a ostatní to vidí. Lepší je rozdělit jednou a nechat to být, i když se výkonnostní rozdíl projeví.