Co hrát na dlouhé chodbě, aby hra neskončila u zdi?

Hry, které zvládnou děti různého věku společně Druhá hra se jmenuje „sochy a stíny". Jedno dítě je „sluníčko" a ostatní se pohybují po dvorku. Když sluníčko zavolá „stín!", všichni se musí schovat do stínu, který vrhá strom, plot nebo zeď. Menší děti se mohou schovat i do stínu dospělého. Kdo nestihne stín, vypadává. Starší děti mohou sluníčko dělat samy a počet stínů postupně snižovat. Typická chyba: hra končí, když je horko a děti se schovávají pořád na stejném místě. Proto stíny obměňujte – třeba přesuňte hru k jiné části dvorku.

Druhou možností je „čísla na zádech". Každé dítě dostane na záda papírek s číslem, které nesmí vidět. Cílem je opsat číslo co největšímu počtu spoluhráčů, aniž by někdo opsal to vaše. Hra vypadá jako honička, ale ve skutečnosti nutí děti otáčet se, krýt si záda a spolupracovat. Typická chyba je nechat papírky volně přilepené. Použijte malířskou pásku a papírek přelepte shora i zdola, jinak se během dvou minut rozpadnou a hra skončí hádkou.

Listy vlož mezi savý papír nebo noviny a zatíž je něčím těžkým. Nech je tak alespoň týden, lépe dva. Čím déle lisuješ, tím lépe. Tenké listy jako bříza nebo lípa jsou hotové dřív, tuhé listy dubu nebo kaštanu potřebují delší čas. Během lisování papír vyměň, jakmile navlhne, jinak listy začnou černat a hnijí. Tohle je nejčastější chyba: lidé spěchají, vyndají listy po dvou dnech a ony se při hře okamžitě zkroutí.

První osvědčená možnost je hra na přesné došlapy. Rozmístěte po zemi několik papírů nebo kusů lepicí pásky v nepravidelných rozestupech. Úkolem je dostat se z jednoho konce na druhý tak, že se noha dotkne jen vyznačených míst. Kdo šlápne vedle, vrací se na start. Chodba tím získá rytmus a hráč se soustředí na koordinaci, ne na únik před zdí. Pozor na kluzký povrch – pásky berte takové, které jdou sloupnout bez zanechání stopy.

Pro samotnou hru se osvědčilo držet se tří pravidel: materiálu berte jen tolik, Jak ZaříDit Malou Kuchyni kolik unesete v jedné ruce; každý kus, který se při hře rozbije, odneste domů nebo vyhoďte do koše; a po hře vraťte na místo to, co jste si půjčili a co ještě může sloužit přírodě. Tím zůstane hra zábavou a les nebude vypadat jako po nájezdu.

Nejčastější chyba je představa, že dítě musí být neustále zabavené přímo vámi. Když tříleté dítě posadíte před televizi a doufáte, že vydrží půl hodiny, obvykle to nevyjde. Mnohem lépe funguje, když ho zapojíte do vaření. Ne tak, že mu dáte nůž, ale že mu přidělíte úkol, který zvládne a který ho skutečně baví. Dítě chce být u toho, chce vidět, co se děje, a chce být užitečné.

Typická chyba je nechat hráče startovat proti sobě. V úzké chodbě se pak srazí dřív, než dojdou ke zdi, a hra se zvrhne v chaos. Vždy určete jeden směr nebo startujte postupně po jednom. Druhá častá chyba je příliš mnoho pravidel na začátku. Stačí dvě až tři a hru můžete kdykoli ztížit přidáním dalšího kroku.

Důležité je také myslet na bezpečnost. I když hra nekončí nárazem do zdi, může skončit pádem na zem. Odstraňte z chodby volné předměty, rohy nábytku přelepte měkkou páskou a hrajte naboso nebo v protiskluzových ponožkách. Pokud je chodba opravdu velmi úzká, volte hry v sedě nebo vkleče. Tím se sníží těžiště a případný pád nebolí.

Čtvrtou možností je „hledání pokladu". Nakreslete jednoduchou mapu dvorku s pěti značkami. Menší děti hledají obrázky zvířat, starší hledají čísla a musejí je seřadit. Poklad nemusí být sladkost – stačí samolepka nebo kamínek. Chyba: schovat poklad příliš vysoko nebo do kopřiv. Vždy dopředu projděte trasu a zkontrolujte, zda na ní nejsou ostré předměty, sklo nebo otevřený kompost.

Když potřebujete zapojit i ruce a oči Na úzký prostor výborně funguje varianta, kdy jeden hráč stojí čelem ke zdi a ostatní mu podávají předměty, které musí poslepu poznat nebo přemístit. Chodba se tím rozdělí na dvě poloviny a nikdo nemusí běžet. Další možností je kutálení míčku po zemi mezi nohama stojících hráčů. Kdo míček zastaví nebo kopne mimo, vypadává. Tato hra nutí hráče stát na místě a reagovat jen pohybem nohou, takže riziko nárazu do zdi je téměř nulové.

Na závěr si určete signál, kterým hra končí – tlesknutí, slovo nebo zvonek. Děti i dospělí pak vědí, že se nemají zastavit až u zdi, ale na domluveném místě. Chodba tak přestane být slepou uličkou a stane se místem, kde se dá hrát opakovaně bez otlučených kolen a rozbitých nosů.

Na závěr: neočekávejte, že uvaříte tříchodovou večeři jako bez dítěte. Cílem je mít teplé jídlo na stole a dítě, které u toho nebylo jen pasivním divákem. Když se něco spálí nebo se dítě začne vztekat, není to selhání. Je to normální. Příště budete vědět, že je lepší začít dřív, připravit si dvě varianty činností a nestát u plotny s dítětem na jedné ruce.

If you loved this posting and you would like to obtain much more details pertaining to na této stránce kindly go to our own web-site.