Když hru jednou rozjedete, nestrhejte značky na zemi. Příští hráč potř…

Když hru jednou rozjedete, For those who have almost any issues concerning wherever as well as how to use více na webu, you are able to e mail us on the web site. nestrhejte značky na zemi. Příští hráč potřebuje vidět, kde jsou hranice. A pokud se někdo začne nudit, neznamená to, že je hra špatná – znamená to, že potřebuje přidat jedno pravidlo, ne víc prostoru. Právě v tom je výhoda chodby, která nekončí nárazem do zdi: nutí vás hrát s tím, co je po stranách, a ne s tím, co možná někde za rohem.

Úzká chodba, která nekončí zdí, ale třeba dveřmi, oknem nebo odbočkou, svádí k běhu. Jenže stěny jsou blízko, podlaha bývá kluzká a náraz do futra bolí. Než začnete hrát, projděte chodbu bosky nebo v ponožkách a najděte všechny hrany. Zkontrolujte, zda někde netrčí klika, práh nebo ostrý roh. Nesnažte se hru zrychlovat dřív, než znáte povrch. Typická chyba je hrát hned na plný výkon.

Druhou možností je rozdělení podle předem daných rolí. Každá skupina potřebuje třeba toho, kdo umí organizovat, toho, kdo přijde s nápadem, a toho, kdo práci dotáhne. Napište si tyto role na papír a přiřaďte lidi tak, aby v každé skupině byly zastoupené. Není to o tom, že je někdo „vůdce" a někdo „pomocník" – jde jen o to, aby skupina fungovala. Pokud to uděláte předem a bez emocí, nikdo se neurazí, protože každý má v týmu své místo.

Jak formulovat pravidla, aby nezapad

jak zařídit malou kuchyni si hrát bez zbytečných potíží Nejjednodušší je nechat děti, ať si samy určí, co z materiálu postaví. Vy jen nabídněte prostor a pár otázek: Co by se dalo postavit z těchhle klacků? Jak vysoko udržíš šišku, http://bookmarkingcentrals.com/user/vedabriseno3/history/ než se to zřítí? Děti často přijdou s vlastním zadáním. Pokud potřebujete strukturu, zkuste tři základní hry: stavba věže z plochých kamenů, řetěz z klacků spojovaných do kříže a „kuchyňka", kde šišky jsou brambory a kamínky cukr. Vždy hlídejte, aby menší děti nedávaly přírodní materiál do úst – šišky se drolí a klacky mají ostré konce.

Když kruh trochu ztichne, přichází na řadu štafeta zvuků. Jeden pošle sousedovi gesto nebo zvuk, ten ho zopakuje a přidá vlastní, a tak dále kolem ohně. Kdo se splete, nic neztrácí, jen začne nové kolo. Tato hra je spolehlivá i pro lidi, kteří se stydí mluvit, protože se dá dělat beze slov. Stejně funguje socha: dvojice se domluví pohledem a na povel vytvoří společnou pózu, ostatní hádají, co představuje.

Na závěr platí, že žádné rozdělení není dokonalé. Vždycky se najde někdo, komu to nevyjde. Rozdíl je v tom, jestli to bere jako hru, nebo jako křivdu. Když dáte lidem jasná pravidla, prostor na domluvu a nebudete měnit podmínky za pochodu, uražených bude minimum. A když už se někdo urazí, řešte to s ním krátce a soukromě. Veřejné přeřazování kvůli pláči je totiž nejrychlejší cesta k tomu, aby příště plakali všichni.

Častou chybou je nechat rozdělení na samotných účastnících. Dospělí si často poradí, ale u dětí to končí tak, že poslední dva zůstanou stát a nikdo je nechce. Vedoucí by měl mít poslední slovo a nést za něj odpovědnost. Když se někdo ozve, že je to nespravedlivé, stačí klidně zopakovat kritérium, které jste použili. Nepřesvědčujte a neobhajujte se do nekonečna – čím víc se vysvětluje, tím víc to vypadá, že něco skrýváte.

Typická chyba je sbírat materiál vlhký nebo znečištěný. Mokré šišky plesniví, mokré klacky se kroutí a špinavé kameny zanechávají stopy nábytek na míru rukou i oblečení. Po návratu vše proberte, očistěte a nechte proschnout. Šišky dejte na radiátor nebo na slunce, klacky opláchněte a osušte, kameny stačí otřít. Pokud materiál skladujete v krabici, přidejte papír, který pohltí zbytek vlhkosti. Nikdy neskladujte přírodní materiál v uzavřené plastové nádobě – začne plesnivět a zapáchat.

Jak na to bez zbytečných řečí Osvědčuje se losování s jasnými pravidly. Buď se tahají barevné kartičky, nebo se jména zamíchají a čtou se po jednom. Výhodou je, že výsledek nevypadá jako něčí rozmar. Jenže i losování může urazit, když někdo zůstane poslední a všichni vidí, že ho nikdo nechtěl. Řešením je losovat všechny najednou, ne postupně po jednom. Když už seznam čtete, dělejte to bez komentáře a bez hodnocení typu „tak tenhle tým je v pohodě".

Prvním krokem je zvolit, co je pro danou aktivitu rozhodující. Někdy je to stejný počet členů, jindy vyvážené dovednosti, jindy věk nebo zkušenost. Pokud kritérium řeknete nahlas ještě před rozdělováním, zmizí polovina dohadů. Typická chyba je měnit pravidla v průběhu – když se jeden tým zdá slabší, vedoucí ho začne „doplňovat" a ostatní to vidí. Lepší je rozdělit jednou a nechat to být, i když se výkonnostní rozdíl projeví.

Další častá chyba je nechat děti hrát si bez dozoru s ostrými klacky nebo velkými kameny. I malý kámen hozený do vzduchu může napáchat škodu. Pravidlo je jednoduché: co dítě unese jednou rukou, to je v pořádku; co potřebuje obě ruce a ještě se zapře, to patří do ruky dospělého. Stejně tak dávejte pozor na klacky delší než předloktí – při pádu nebo neopatrném pohybu snadno zasáhnou oko.